Možná jste také někdy uvažovali, co se honí hlavou novorozencům. Vetšinou se podobné úvahy týkají čerstvých rodičů, kteří dělají první a poslední, aby svou novopečenou ratolest potěšili.
Neustálý maraton kojení, utírání zadků, praní poblitého prádla, houpání na tisíc způsobů, nevyspání, čekání na říhanec, pronikavého řevu, zrychleného usínání a ještě rychlejšího probouzení, ale také krásných pocitů, čekání na úsměv, mluvení a žvatlání, chytání prstů a třeba klimbání hlavičky.
U toho všeho si člověk říká, jak to asi to malý má, co se mu honí hlavou, co cítí, slyší? Jasně, je spousta studií o tom, že dítě vidí po narození asi jen třicet centimetrů daleko, má uchopovací reflex po našich příbuzných opicích, vidí rozmazaně. Asi to je pravda. Jenže, když se sejde trocha fantazie s nespavostí, můžete tyto úvahy rozvinout. No a já se pokusil o dva možné výklady toho, co takový prtě třeba prožívá.
První výklad je pozitivní, řekněme pohádkově romantický, ten dám jako první, protože kdybych dal jako první můj druhý výklad, ten je totálně hororový, tak by to nikdo dál nečetl, že jo.
1. Barvičky všude kam se podíváš
Zdají se mi krásné sny plné zářivých barev a tlumených zvuků. Cítím příjemné kolébání, jak mě moje maminka chová v náručí a ladně se mnou tančí po pokoji. Neznám příjemnější pocit, než cítit její vůni a teplo, když mě tiskne k sobě, hladí po vláskách a zpívá.
Otevírám pomalu oči, nejdřív vidím bílé světlo a pak začínám rozeznávat náš obývák. Když mě maminka chová, jsem ták vysoko. To je prima, mám alespoň krásný výhled. Sice moc daleko nedohlédnu, ale miluji, jak se mi barvy mísí před očima.
Slyším hrubší hlas mého tatínka, s tím je vždycky legrace. Když mě chová, je to rychlejší a drží mě mnohem výš, než když to dělá maminka. Je mi u něj moc dobře. Často na mě mluví a povídá si se mnou, jeho hlas mě uklidňuje a já pak často usnu.
Cítím jak mě právě bere do náručí a pokládá na mojí krásně měkkou dečku na gauči hned vedle sebe. Chvilku ležím a kochám se barevnými vzory na polštářích kolem. Pak si vzpomenu, že už mám asi zase chuť na mlíčko.
Stačí jen trochu otevřít pusu a lehce zavolat. Maminka hned s úsměvem přijde, sedne si se mnou do křesla a pomůže mi dát do pusinky její bradavku. To je pro mě to nejvíc nejkrásnější, můžu něco cucat a ještě se přitom krásně najím. Navíc si o to můžu kdykoliv říct a maminka hned přiběhne.
Když už se do mě víc nevejde, odsunu se a maminka mě začne příjemně poplácávat po zádech. To je sranda, protože pak ze sebe samým štěstím vypustím trochu vzduchu a mamka mě vždycky pochválí. Potom mě položí na dečku, abych mohla koukat zase na tatínka.
Já se mám tak dobře, když je tatínek vedle mě. Napadne mě, že by si mohl dát taky trochu mlíčka, tak mu nějaké vypustím z mého bříška. On vždy radostí hned vyskočí a jako za pochvalu mě začne otírat pusinku a zase mě poplácávat po zádíčkách jak to dělá maminka, jen trochu silněji, asi že má radost z mlíčka na dečce.
Už vím, jak mají rádi to, když ze sebe něco vypustím, tak se vždy snažím, aby se to dělo často. Stačí se trochu rozhýbat a ze zadečku vypustím tu hnědou kašičku, kterou taťka i maminka vždycky tak rádi otírají a někam si jí schovávají.
Někdy mi udělají radost tím, že mě po mém hnědém daru, dají do vaničky a cákají na mě vodičku. To je taky super, je to příjemně teplý a můžu být bez oblečení. Pak mě otřou měkkou osuškou, obléknou do nových dupaček, dají suchou plínku a pochovají.
A já pak můžu zase chtít mlíčko a oni zase dělají všechno, jak mají. Jsou super!
2. Mrazivá zima a cizáci
Zase noční můry plné bodavé záře a tupých cizích zvuků, které snad nejsou z tohoto světa. Mám závrať, něco mnou nepříjemně zmítá a drží v pevném sevření. Trhá to s mým tělem ze strany na stranu v podivné rytmice. Nemůžu se pohnout a nějaká věc mi leze po hlavě, slyším vzdálený šepot. Bojím se.
Otevírám pomalu oči, záblesk světla mě málem oslepí a pak začínám rozeznávat neznámou místnost plnou prapodivných předmětů. Něco mě stále drží ve vzduchu a já cítím, že mám pod sebou hlubokou propast. Můj zrak je zakalený, nedokážu zaostřit a jako pod vlivem nějaké drogy mi všechny barvy stékají do pulzujícího chaosu.
Náhle se prostor naplní nepříjemným chrčivým hlasem, zní to jako předzvěst utrpení a bolesti. Chvíli letím vzduchem a najednou mě něco opět chytá. Nyní je to sevření pevnější a ta cizí síla se mnou trhá ještě více. Chrčivý hlas se ozývá znovu, je tak blízko. Skoro jako by mluvil v mé hlavě. Nevím co říká. Nerozumím.
Pak mě to hrozivou rychlostí hází na nějakou měkkou hmotu, která mě začíná vpouštět do sebe. V okolí se nenachází ani náznak pomoci, vše má hrůzu nahánějící vzory a já na nic nedosáhnu, čím taky. Ruce jako by mi ani nepatřili, vůbec mě neposlouchají. Začínám cítit bolest uvnitř. Cítím potřebu, ale čeho, čeho?
Zkouším řvát, třeba to někdo uslyší. Najednou se zjeví obrovská růžová hmota se zaobleným tmavým bodákem, který se mi přibližuje k ústům. Tlačí se dovnitř a něco mě nutí se přisát, nemohu odtrhnout ústa a po jazyku mi do útrob začíná proudit teplá tekutina. Na malou chvíli se podrobím a snažím se na nic nemyslet, přichází zatmění.
Když přijdu opět k sobě, cítím, že ta tekutina zaplnila celý můj vnitřek a mám dojem, že brzo prasknu. Moje břicho se napnulo a začínám mít bodavé křeče. Podaří se mi vyklestit ze sevření a vyplivnout tmavý bodák, ze kterého stále prýští ona bělavá tekutina. Konečně se mohu nadechnout. Když se mi to podaří, někdo mě popadne a začne mi bušit do zad. Nemohu se bránit a i to málo vzduchu, které se do mě dostalo, nyní vychází s hrdelním zvukem ven.
Cítím narůstající tlak v mým útrobách. Plní se mi krk a ústa, následuje výtrysk bílé tekutiny ven z mého těla. Není všechna, uvnitř musela nějaká zůstat. Musím se připravit na nejhorší. Ještě není konec. Něco mě opět popadlo a s větší razancí buší do mých zad. Údery rezonují celým mým tělem.
Snažím se před údery uhýbat, ale nemá to kýžený efekt. Mé tělo stále vibruje a cítím, jak se mi narušuje celistvost. Mezi nohami se mi otevírá nějaký otvor, přichází tlak a bolest. Pak s nepříjemným zabubláním ztrácím něco ze své hmoty. Co budu muset ještě přestát něž tohle utrpení skončí?
Jsem zbaven spodního dílu svého ochranného obleku, vidím, jak ho dva cizáci i s mou hmotou odhazují někam, kam nedohlédnu. Slyším prapodivnou kakofonii zvuků. Následně mi odebírají i zbytek obleku a nechávají pocítit mrazivou zimu, která prostupuje mým masem a kostmi.
Aby mé utrpení ještě více prohloubili, nechávají mě v čiré tekutině a plácají mě podivným hadříkem. Já se bojím utonutí pod hladinou a řvu z plných plic. Z jejich výrazu lze vyčíst jen tolik, že mají hlad, jelikož na mě cení zuby a vyluzují podivné znepokojující mlaskavé zvuky. Pak mě obalí nepříjemně kousavou hmotou, která mé tělo zcela zbaví tekutin na povrchu. Opět nasadí nový spodní díl mého obleku, stejně tak mi dají nový horní díl obleku. Následuje další trhavé lomcování mým tělem dokud neztratím vědomí.
Už nezbývá než čekat opět na noční můry a další opakování mého mučení stále dokola a dokola. Nejspíš nikdy nepochopím smysl počínání cizáků, kteří mi všechno to utrpení způsobují.
Ondřej Musil píše... 