Co jsem si odnesl z konference Svět patří smělým

Matěj Krejčí uspořádal již druhou konferenci Svět patří smělým a já měl mnoho důvodů jí navštívit. Hlavním je ten, že jsem notorický nasávač inspirace a podobné akce jsou pro mě nedocenitelné a i když se zdá, že jich je v dnešní době jako žížal po dešti, ne každá splní mé očekávání. Jak to tedy dopadlo ve Vratislavických desítkách?

Hned zprvu jsem se lehce obával, jak celá konference proběhne. Jisté drobné zádrhele ze strany organizátora před samotnou akcí zbystřili mou pozornost. Když jsem poté na konferenci přišel, obával jsem se decentního průšvihu už jen proto, že z původně avizovaných prodaných 200 vstupenek bylo na místě zhruba jen padesát zvědavců a z velkého sálu byl najednou malý, spíše tedy velmi malý sál.

Naštěstí byl koncept postavený především na samotných řečnících a hned vám můžu říct, že jsem si po skončení šmajdal pěšky domů s hlavou plnou vířících myšlenek, a kdyby už se velmi neochladilo, určitě bych měl i ústa dokořán. Stručně naprostá pecka.

První přišla na řadu paní Ivana Plechatá z Centra Vlasty Buriana. Ač jsem byl zprvu zklamaný z toho, že takřka vše četla z papíru a na posluchače se podívala sem tam, aby se neřeklo, obsah byl strhující a dozvěděl jsem se věci, o kterých jsem neměl nejmenší tušení. Věděli jste například, že Vlasta Burian koupil a daroval pražské zoo dva lachtany nebo že na pozdějších fotografiích vypadala jeho tvář jako kopie současného Bolka Polívky?

Hudba, pokora a srdce zase nejvíc rezonovali při vystoupení Tomáše Hájíčka. On je zodpovědný za úspěch klubu Bunkr a nebýt jeho lásky k hudbě a kultuře, už bychom asi v Liberci neměli šanci potkávat tolik různorodé a skvělé kapely. Navíc se Tomáš snaží vymyslet způsob, jak dostat školáky od mobilů a dát jim do ruky kytary, aby liberecká hudební scéna žila dál. Bunkr letos slaví pět let od otevření a já mu přeji minimálně dalších dvacet.

Klára Mlýnková nám všem ukázala jak je to „snadné“ díky založení vlastní neziskové organizace pomáhat žít lepší život všem seniorům. Fandím jí a o to víc, když uvážím, že stárnu nejen já, ale především dramaticky stárne celá naše česká populace. Více takových.

Milan Pokorný má za sebou cenu Sexistické prasátko za jednu jeho milou reklamu a já nemůžu než obdivovat jeho zápal pro své řemeslo. Dělá kudly, které krájí napadrť všechny stereotypy o nožích. On sám svým nadšením strhl celé publikum a myslím si, že každý se začal rozpomínat, kde se valí jeho kapesní rybička, aby jí vrátil trochu dávného lesku. Ten člověk je mistr a jeho přednes je stejně ostrý jako jeho produkty.

Být ředitelem zoologické zahrady, zvlášť té liberecké, je opravdu řehole a velmi zajímavá a složitá práce, což nám přiblížil David Nejedlo, kterého tato pozice samovolně ulovila. Člověk, který se od malička bál zvířat, dnes luští politickou křížovku, jak dostat finance od města a přitom dělat to, co se v jeho oboru sluší a patří. Držím mu palce.

Kdybych měl nějak definovat workoholismus spojený s nespavostí a zápalem, bylo by to pod jménem Lukáš Škoda. Ten člověk je nezmar, kterého napadalo, že udělá z okrajového sportu světovou událost a povedlo se mu to, jako bonus tomu šéfuje a jezdí po celé planetě, pořádá mistrovství a verbuje hráče, to je WFFA neboli World Freestyle Football Association. Samotný Red Bull se od něj učí, jak připravovat akce v jeho odvětví. Pak ho napadlo, že budě dělat do filmu, a rovnou tu nesložitější práci, což je produkce a ejhle, zařizuje produkci pro Spidermana. Do toho, protože má asi hodně času, zajišťuje běh libereckého futsalového týmu Pampuch a pečuje o něj. Respekt.

V jisté výhodě byli architekti ze studia Mjölk, byli totiž tři. Každopádně jejich tvorba má fakt koule. Aby toho nedělali kluci málo, zachránili jednu kultovní hospodu Okno, kde jsou vlastními častými zákazníky. Pořádají běhy, filmové projekce a spoustu dalšího. Také jsou hodně slyšet na kulturní i politické scéně a jejich aktivita rezonuje v mnoha oblastech nejen libereckých zákoutí. Divočina.

Závěr patřil panu Pavlovi Buchvaldovi, který je zástupcem primáře Neurochirurgie Liberec. A mě nezbývá než říct, že dokud nejde o život, nejde o nic. Klaním se mu a jeho odzbrojující prezentaci, na kterou bylo pár přítomných dam velmi nepřipraveno a zachraňovali to pouze zakrytím očí. Byl jsem fascinován a budu ještě dlouho. Jedna z věcí, které na sebe pan Buchvald prozradil, bylo to že je věřící, ale bez definování modly, jen je pevně přesvědčen o přítomnosti něčeho nad námi, co neumíme pochopit a já s ním nemohu než souhlasit. Bylo mi až líto, že někteří museli domů odcházet dříve a jeho přednášku už propásli. Doufám, že ještě někdy budu mít příležitost tohoto nadšeného fotbalistu potkat. Tedy nikoliv jako jeho pacient, ovšem když by to mělo přijít, v lepších rukách asi nemohu být.

Závěrem snad jen postesknu po tom, že avizovaný a slibovaný networking na baru nebylo kde provozovat, jelikož onen bar se zavřel dříve, než samotná konference skončila.

Příště přijdu zase a organizátorům přeji větší účast a minimálně stejně silné příběhy řečníků jako letos, a taky ten otevřený bar.

———

Photo by Sean Patrick Murphy on Unsplash

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s