PŘÍBĚH DUŠÍ (Nar Dun – Strážce duší) mám v hlavě již několik let a nyní jsem se ho rozhodl konečně začít sepisovat do čitelné formy. Pro nakouknutí do příběhu vám tady nechávám ukázku. Díky a hezké počtení…
NAR DUN – STRÁŽCE DUŠÍ
„Smysl duše tkví v uchování každé drobné myšlenky
a vzpomínky, dokud nepřijde smrt a po ní.“
PROLOG – Příchod
Dnešní noc byla obzvlášť chladná a hvězdy snad i méně zářily. Ledový poryv se nesl tichou pouštní krajinou a v záři měsíce se rýsovala postava staré ženy. Byla obtěžkána otepí dřeva, lehce přikrčená, ale navzdory svému požehnanému věku kráčela mezi návějemi šedavého písku nečekaně pevnou chůzí.
Její jméno bylo Myagmar. Žila v malé vesnici za nedalekým kopcem. Tvář měla vrásčitou, místy pokrytou tmavými stařeckými skvrnami, postavu velmi malou a kvůli chybějícímu levému oku, které postrádala už od narození, byl její pohled pro mnoho lidí poněkud znepokojující. Prázdný oční důlek zakrytý srostlou kůží vypadal děsivě, oproti tomu bylo její zdravé, smaragdově zelené oko upřímné, přátelské, těkalo ze strany na stranu a nikdy mu neunikl žádný detail. Sněhově bílé vlasy nesla stočené pod šátkem a zvrásněné rty měla pevně sevřené v mírném úsměvu.
Obláčky páry, které jí rytmicky vycházely z nosních dírek, prozrazovaly velmi nízkou okolní teplotu. Na zimu byla zvyklá, dnes jí však mrazilo také neblahé tušení. Během svého dlouhého života si vypěstovala šestý smysl, který ji jen málokdy zradil, a nyní cítila, jak v ní rezonuje na poplach.
Ráda se před soumrakem procházela a sbírala dříví na zátop, pohled na noční oblohu vždy naplňoval její srdce pocitem štěstí a klidu, ta dnešní byla ale v mnohém odlišná. Zlá předtucha se do ní zakusovala jako jedovatý had a toho pocitu se nemohla zbavit. Nikdy nepatřila k těm, co se snadno vystraší, nyní však v obavách přidala do kroku.
Přecházela právě nízkou návěj hrubšího písku, když její pohled upoutal zářící bod, rychle se přibližující k povrchu a Myagmar si uvědomila, že to padá přímo jejím směrem. Hbitě shodila dříví ze zad a přikrčená za nejbližším skalnatým výčnělkem vystrašeně čekala na ohlušující náraz, žár a výbuch. S narůstající silou slyšela neznámý předmět svištět vzduchem, pak ucítila slabé zachvění a zaslechla tichý tupý zvuk připomínající plesknutí bochníku chleba po pádu na pevnou zem. Překvapení z toho, že se kolem ní nerozpoutalo ohnivé peklo, vzbudilo její zvědavost.
Pohlédla zpoza svého úkrytu na místo dopadu, asi dvacet kroků daleko byla písčitá zemina spečená do tmavé sklovité hmoty ve tvaru kruhu. Slabě se z ní kouřilo a vzduch čpěl ostrým zápachem připomínajícím spálené maso a vlasy. Zhruba ve výšce dospělého muže se nad spáleným kruhem vznášel podivný předmět podobný kusu kamene s drsným a zvrásněným povrchem. Levitoval ve vzduchu a líně se otáčející kolem své osy vypadal, jako loď kotvící na klidné hladině. Nedokázala od té neznámé a cizí věci odtrhnout pohled.
Aniž si to uvědomovala, něco ji nutilo jít ke kameni stále blíž a blíž, jako by byla přitahována neviditelným řetězem. Jeho povrch se najednou začal vlnit a postupně mizely veškeré nerovnosti, dokud nezůstala jen dokonale hladká koule, z níž vyšlehl záblesk světla. Myagmar byla chvíli oslepená, a když se ji zrak začal vracet, povšimla si, že to má povrch matný jako samet. S podobnou hmotou se nikdy nesetkala.
Koule byla velmi tmavá a obklopena rudou září, jež nezřetelně jiskřila. Myagmar se k ní stále neochotně přibližovala, pach spáleniny byl už k nevydržení, chtělo se ji z něj zvracet. Najednou se neschopná pohybu zastavila, nohy i ruce jako by jí zkameněly. Byla už tak blízko, že by se koule mohla snadno dotknout, toho však nebyla schopna a i kdyby ano, byla by to ta poslední věc, kterou chtěla udělat.
Spatřila tenká červená vlákna, které z koule začaly vycházet a natahovat vzduchem směrem k ní. Jedno z nich se letmo dotklo hřbetu její ruky a líně se posouvalo po drobných chloupcích na paži dál do rukávu. Další směřovalo ke tváři, několik jich zajelo do nohavic a skrze plstěný kabát pod oblečení. Cítila jejich pomalý pohyb po těle a nepříjemný žár, který z nich vycházel. Začala ji naplňovat hrůza a snažila se vymanit z neviditelného sevření, marně.
Všimla si jednoho z vláken, které se plíživě přibližovalo k jejímu jedinému zelenému oku, nemohla se na něj přestat dívat. Jak bylo blíž a blíž, rozeznávala tenký, jako injekční stříkačka špičatý konec, ten začal velmi pomalu a bodavě pronikat přes její čočku, sítnici a skrz celou oční bulvu dál do Myagmařiny hlavy. V tu chvíli se k němu připojily i ostatní vlákna a začaly zabodávat své ostré konce do jejího těla jako klíšťata hledající nejlepší místo k zakousnutí. Bolest byla strašlivá, chtělo se jí křičet, ale nemohla. Cítila, jakoby každý její drobný nerv krájelo tisíce žiletek zalitých roztaveným olovem. Z každého místa, kde se vlákna zakously do jejího starého těla, prýštila v malých čůrcích krev.
Pocítila, jak v jejím samotném nitru cosi prasklo, něco, o čem dosud nevěděla, že vůbec v těle má. Skrz hrudní koš ji v obklopení rudých vláken vylézala modrá světélkující hmota. Jakmile byla celá venku, vlákna si klestily cestu skrz její tělo a trhaly ho na cáry. Ozval se vysoký, téměř neslyšný tón podobný pláči novorozence, vlákna obklopily a pozřely modravou hmotu. Hlavou jí proběhla poslední myšlenka – „Volej o pomoc“, ale ztratila se v propasti smrti a Myagmar přestala existovat .
Pokud se Vám text líbil a dočetli jste až sem, budu rád za názor či cokoli co Vás ve spojení s textem napadá. Stačí napsat na par.agon@email.cz.
Děkuji.
Ondřej Musil píše... 