PŘÍBĚH DUŠÍ mám v hlavě již pár let a nyní jsem se ho rozhodl konečně začít sepisovat do čitelné formy. Pro nakouknutí do příběhu vám tady nechávám prolog. Díky a hezké počtení…

pribeh_dusi_motiv_cj

 

PŘÍBĚH DUŠÍ

„Smysl duše tkví v uchování každé drobné myšlenky
a vzpomínky, dokud nepřijde smrt a po ní…“ 

PROLOG – Krmení začalo

Ledový poryv se nesl tichou potemnělou pustinou, dnešní noc byla obzvlášť chladná a hvězdy snad i méně zářily. Pouštní krajinou se pomalu pohybovala stará žena, obtěžkána otepí dřeva, lehce přikrčená. Navzdory svému požehnanému věku kráčela mezi návějemi šedavého písku nečekaně pevnou chůzí.

Její jméno bylo Myagmar. Žila v malé vesnici za nedalekým kopcem. Tvář měla vrásčitou, místy pokrytou tmavými stařeckými skvrnami, postavu velmi malou a kvůli chybějícímu levému oku, které postrádala už od narození, byl její pohled pro mnoho lidí poněkud znepokojující. Prázdný oční důlek zakrytý srostlou kůží vypadal děsivě, oproti tomu bylo její zdravé, smaragdově zelené oko upřímné, přátelské, těkalo ze strany na stranu a nikdy mu neunikl žádný detail. Sněhově bílé vlasy nesla stočené pod šátkem a zvrásněné rty pevně sevřené v mírném úsměvu.

Obláčky páry, které jí rytmicky vycházely z nosních dírek, prozrazovaly velmi nízkou okolní teplotu. Na zimu byla zvyklá, dnes jí však mrazila také zlá předtucha. Během svého dlouhého života si vypěstovala šestý smysl, který ji jen málokdy zradil, a nyní cítila, jak v ní rezonuje na poplach.

Byla zkušenou ranhojičkou, porodní bábou a navzdory zvyklostem, velmi váženou kmenovou šamankou. Zastávat tuto privilegovanou pozici byla odjakživa mužská výsada, její nadání však bylo nezpochybnitelné a starší jejího kmene u ní udělali výjimku. Její pověst byla známa i ve vzdálených vesnicích, lidé z ostatních kmenů se na ni často obraceli s prosbami o pomoc a neváhali urazit mnoho kilometrů s nadějí, že Myagmar vyléčí jejich nemoci a bolesti. Ve zdejší oblasti nebyli dostupné nemocnice a zdravotníci, kteří sem jednou ročně zavítali, přijížděli pouze vyplnit očkovací povinnost, kterou jim čínská vláda ukládala. O to více byla Myagmar pro svůj kmen důležitá a nepostradatelná.  Internet znali jen z doslechu a první mobilní telefon viděli u fotografa National Geographic, který tudy procházel před rokem s cílem zdokumentovat život ve vzdálených vesnicích na území pouště Gobi.

Ač vždy toužila po velké rodině, její vlastní neplodnost tyto sny překazila a čím starší byla, tím více se s touto skutečností smiřovala. Ostatní členové kmene měli Myagmar ve velké úctě, přezdívali ji „Malá okočka“, to pro její nadpřirozeně zelené oko, vitalitu a nezlomnou zarputilost při boji o lidský život a zdraví ostatních. Byla obdařena vysloveným talentem na odhalování lhářů, málokdo se ji v tomto směru vyrovnal a dětem z vesnice připadala tato její schopnost takřka božská. Když provedly nějakou lumpárnu, Myagmar byla často jediná, kdo dokázal odhalit viníka, ale vždy si to nechala pro sebe a teprve skryta pohledů ostatních, vyčinila provinilci se svou typickou mentorskou vyřídilkou. Děti ji měly rády a ona je.

Ráda se před soumrakem procházela a sbírala dříví na zátop, pohled na noční oblohu vždy naplňoval její srdce pocitem štěstí a klidu, ta dnešní byla ale v mnohém odlišná. Zlá předtucha se do ní zakusovala jako jedovatý had a toho pocitu se nemohla zbavit. Nikdy nepatřila k těm, co se snadno vystraší, nyní však v obavách přidala do kroku.

Přecházela právě nízkou návěj hrubšího písku, když její pohled upoutal zářící bod, rychle se přibližující k povrchu a Myagmar si uvědomila, že to padá přímo jejím směrem. Hbitě shodila dříví ze zad a přikrčena za nejbližším skalnatým výčnělkem vystrašeně čekala na ohlušující náraz, žár a výbuch. S narůstající silou slyšela neznámý předmět svištět vzduchem, pak ucítila slabé zachvění a zaslechla tichý tupý zvuk připomínající plesknutí bochníku chleba po pádu na pevnou zem. Překvapení z toho, že se kolem ní nerozpoutalo ohnivé peklo, vzbudilo její zvědavost.

Pohlédla zpoza svého úkrytu na místo dopadu, asi dvacet kroků daleko byla písčitá zemina spečená do tmavé sklovité hmoty ve tvaru kruhu. Slabě se z ní kouřilo a vzduch čpěl ostrým zápachem připomínajícím spálené maso a vlasy. Zhruba ve výšce dospělého muže se nad spáleným kruhem vznášel podivný předmět podobný kusu kamene s drsným a zvrásněným povrchem. Levitoval ve vzduchu a líně se otáčející kolem své osy vypadal, jako kotvící loď na klidné hladině vody. Nedokázala od té neznámé a cizí věci odtrhnout pohled.

Aniž si to uvědomovala, něco ji nutilo jít ke kameni stále blíž a blíž, jako by byla přitahována neviditelným řetězem. Jeho povrch se najednou začal vlnit a postupně mizely veškeré nerovnosti, dokud nezůstala jen dokonale hladká koule, z níž vyšlehl záblesk světla. Myagmar byla chvíli oslepená, a když se ji zrak začal vracet, povšimla si, že to má povrch matný jako samet. S podobnou hmotou se nikdy nesetkala.

Koule byla velmi tmavá a obklopena rudou září, nezřetelně jiskřila. Myagmar se k ní stále neochotně přibližovala, pach spáleniny byl už k nevydržení, chtělo se ji z něj zvracet. Najednou se neschopna pohybu zastavila, nohy i ruce jako by jí zkameněly. Byla už tak blízko, že by se koule mohla snadno dotknout, toho však nebyla schopna a i kdyby ano, byla by to ta poslední věc, kterou chtěla udělat.

Spatřila tenká červená vlákna, které z koule začaly vycházet a natahovat vzduchem směrem k ní. Jedno z nich se letmo dotklo hřbetu její ruky a líně se posouvalo po drobných chloupcích na paži dál do rukávu. Další směřovalo ke tváři, několik jich zajelo do nohavic a skrze plstěný kabát pod oblečení. Cítila jejich pomalý pohyb po těle a nepříjemný žár, který z nich vycházel. Začala ji naplňovat hrůza a snažila se vymanit z neviditelného sevření, marně.

Všimla si jednoho z vláken, plíživě se přibližovalo k jejímu jedinému zelenému oku, nemohla se na něj přestat dívat. Jak bylo blíž a blíž, rozeznávala tenký, jako injekční stříkačka špičatý konec, ten začal velmi pomalu a bodavě pronikat přes její čočku, sítnici a skrz celou oční bulvu dál do Myagmařiny hlavy. V tu chvíli se k němu připojily i ostatní vlákna a začaly zabodávat své ostré konce do jejího těla jako klíšťata hledající nejlepší místo k zakousnutí. Bolest byla strašlivá, chtělo se jí křičet, ale nemohla. Cítila, jakoby každý její drobný nerv krájelo tisíce žiletek zalitých roztaveným olovem. Z každého místa, kde se vlákna zakously do jejího starého těla, prýštila v malých čůrcích krev.

Pocítila, jak v jejím samotném nitru cosi prasklo, něco, o čem dosud nevěděla, že vůbec v těle má. Skrz hrudní koš ji v obklopení rudých vláken vylézala modrá světélkující hmota. Jakmile byla celá venku, vlákna si klestily cestu skrz její tělo a trhaly ho na cáry. Ozval se vysoký, téměř neslyšný tón podobný pláči novorozence, vlákna obklopily a pozřely modravou hmotu a ve stejný okamžik zemřela i Myagmar. Hlavou jí proběhla poslední myšlenka – „Krmení začalo“, pak Malá okočka přestala existovat.

 

Následuje seznam již hotových částí a kapitol:

PROLOG – Krmení začalo
KAPITOLA 1 / ČÁST 1 – Křičící náměstí
KAPITOLA 1 / ČÁST 2 – Plošný smutek
KAPITOLA 1 / ČÁST 3 – Návštěva
KAPITOLA 2 / ČÁST 1 – Probouzení
KAPITOLA 2 / ČÁST 2 – Čtyři strážci
KAPITOLA 2 / ČÁST 3 – Seitrass Mura
KAPITOLA 2 / ČÁST 4 – Nový život
KAPITOLA 3 / ČÁST 1 – Hra
KAPITOLA 3 / ČÁST 2 – Prozření

KAPITOLA 3 / ČÁST 3 – Otevření

Reklamy