Historka z intru

Občas člověk rád zavzpomíná a tohle jeden z případů. Tahle povídka byla soutěžní v jedné literární soutěži a docela se umístila vysoko, nicméně nic nevyhrála, snad jen znechucené komentáře 🙂 Je to pro všechny Broďáky, Sklanďáky a lidi z intru a tak nějak pro všechny kvalitní piče. Historka je „zcela smyšlená“ a lidé „zcela vymyšlení“, čau Jiří a Dášo… 🙂

 

Futra dokořán

Hlavně vypadnout z baráku, to byla má první myšlenka při hledání střední školy. Chtěl jsem se ukázat světu jako autonomní jednotka, která dokáže překonat úskalí puberty, zvládne bez problému projít vzdělávacím mlýnkem a s trochou štěstí také pozná radosti spojené s hledáním ztraceného času v dámské společnosti.

Nuže, volba padla na uměleckou školu se zaměřením na sklo ležící v severních Čechách. Byl jsem odmala kreativní jedinec a kreslení mě nejen bavilo, ale dle mnoha názorů v mém okolí mi také velmi šlo. A hlavně, mohl jsem být na intru. Dozajista se každému, kdo v podobném zařízení pobýval, vybaví mnoho vzpomínek. Já bych vám rád přiblížil jednu z mých prvních, která ve mně rezonuje stále i ve stávajících otcovských a dejme tomu dospěláckých letech, protože být otcem není nutně spojené s tím, být dospělý, že ano.

Tedy, říká se, nejdůležitější je se v novém prostředí a kolektivu dobře zapsat. A musím říct, že já a pár mých kamarádů jsme se zapsali velmi zřetelně, bohužel ne tak, jak bychom si možná představovali.

Na internátu jsme měli rozdělená patra pro chlapce a pro dívky mezi nimiž byla pragmaticky umístěna recepce a vychovatelský dohled. Z tohoto velínu nám vládli dvě vychovatelky a jeden vychovatel, jehož jméno bylo pan Kašpar, interně jsme mu říkali Kašpárek. Právě on měl toho dne celodenní dohled, a ještě nyní je mi ho po letech upřímně líto.

Bydlel jsem na pokoji číslo 13, což už samo o sobě předznamenalo vcelku divoké budoucí zážitky. Svou ubikaci jsem sdílel s chlapcem z Prahy, který byl vysoký jako Big Ben a ač byl a stále je silně věřící, poslouchal rád techno a žádné látky, které ho přiblížily k bohu, si neupíral. Jeho jméno bylo Adam a rád sám sobě říkal Áda Páda Čokoláda, což krásně ilustruje jeho povahu, byl to blázen. Druhým spolubydlícím byl Jirka, který byl menšího vzrůstu a při chůzi pohyboval hlavou jako kohout obcházející kurník.

Bylo úterý, náš druhý týden na internátu a ve škole. Společně jsme se tedy rozhodli pro uspořádání seznamovacího večírku s několika spolužačkami, které také přebývali na intru. Bylo milé, že pozvání přijaly všechny čtyři oslovené dámy. Zpětně si říkám, že kdyby věděly, co se stane, nikdy by do našeho pokoje nevstoupily.

Zcela jasně jsme se domluvili na tom, že koupíme několik bílých a červených vín, pro dámy nějaké slabší pití a pro nás pány vodku nebo zelenou. Ano, vína jsme kupovali krabicová, měli jsme velmi nízké rozpočty a věřili, že nás mládí před silou laciného nasládlého vína ochrání. Marně. Jako styčný důstojník a nákupčí byl demokraticky zvolen Adam, který působil nejdospěleji, chápejte, pouze vnějším zjevem. Což se nám vymstilo hned, když vyšel z místního marketu a nesl v batohu osm vín a v igelitové tašce cinkající láhev Jelzinu s příchutí černého rybízu a Absint.

Asi se ptáte, proč Absint, když domluva byla zelená nebo vodka. My se ptali také, ale pražský mozeček našeho Ády Pády Čokolády vyhodnotil Absint jako ideální spojení vodky a zelené s přidanou hodnotou toho, že to má 70 procent obsahu alkoholu a bude větší sranda. Jo, to byla.

Na pokoji jsme sražením tří stolů a přehozením Jirkova prostěradla jako ubrusu vytvořili slavnostní tabuli, která v rámci možností udělala radost především estetickým očím našich návštěvnic. Krabice s vínem hezky srovnané do řady, za nimi vyčnívaly láhve tvrdého alkoholu, a to celé bylo obestaveno sklenicemi ze společné kuchyňky. Šlo o klasické duritky s obsahem 0,2 litru a silnostěnným sklem, což jsme považovali za prozíravé.

Seanci jsme zahájili společným přípitkem, nalité bylo víno, a jelikož jsme chtěli seznamování hned z kraje nakopnout, všichni jsme lahodný mok vypili na ex. Druhý přípitek také a třetí na dvakrát. Byly tři hodiny odpoledne a blaženě jsme se opíjeli nejen vínem, ale také tím, že do večera stihneme v případě krize vystřízlivět a s vychovatelem Kašpárkem nedojde k možnému konfliktu. Jak bláhová je mladická nevědomost. Zvlášť, když jsme jaksi pozapomněli koupit jakékoli nealkoholické nápoje nebo jídlo.

Když zbývaly poslední dvě krabice s vínem a zábava byla v plném proudu, někoho napadlo si na pokoji zapálit cigaretu a konečně otevřít tvrdý alkohol. Zamknuli jsme dveře do pokoje a otevřeli okno, které bylo z bezpečnostních důvodů zamřížované. Původně jsem si myslel, že kvůli zlodějům nebo případně nočním útěkům za písničkou, ale zpětně spíše kvůli podobným hovadům jako jsme byli my, které ony mříže chránily před pádem z okna v podnapilosti.

Jako správní gentlemani jsme zbylé víno přenechali slečnám a sami přešli rovnou na Absint. Bohužel jsme si během předchozích chvil navykli na pití do dna a plné skleničky, takže první dvě rundy jsme nabuzeni vyklopili naráz. Asi nemusím vysvětlovat, že v tu chvíli přišel temný středověk a události nabraly zcela jiný spád.

Stalo se několik zprvu nevinných věcí, které následně vyřkly rozsudek nad celým dnem a bohužel i následnými čtyřmi roky našeho pobytu na internátu. Předně došlo víno, takže se většina chystala na výpravu pro doplnění zásob. Parta dobrodruhů se trhavými pohyby snažila obléknout si mikiny a obuv, došlo k několika menším pádům doprovázeným salvami smíchu. Nemohli jsme najít jiné klíče než ty mé, které nás pevně bránily před vstupem z vnějšího střízlivého světa. Po krátké poradě, při níž se ve větách podivně vytrácely slabiky a jiné měnily tóny, bylo domluveno, že na pokoji zůstanu já, Jirka a spolužačka Dagmar, která se už dobrou hodinu nezvedla ze židle a hrdě čelila alkoholovému uragánu, který v místnosti řádil. Mé klíče si alkovyslanci vezmou s sebou a na pokoji nás z venku zamknou, což se v tu chvíli jevilo jako rozumný nápad. Budiž.

Zámek zarachotil a s pocitem bezpečí se naše silná trojka rozhodla pro další slavnostní přípitek, kterého se bohužel chopil Jirka, jehož oči naznačovaly dramatickou proměnu z drůbeže na predátora. Nalil do našich duritek z poloviny Jelzina a po okraj skleničky dolil Absintem. Mou prvotní radost z toho, že už Absint konečně došel, bleskurychle nahradila panická hrůza z obsahu sklenice přede mnou. Tmavě fialová tekutina ve spodní části jen lehce pronikala do světle zeleného brčálu nad ní. Za normálních okolností by mé srdce umělce nad touto hrou barev zaplesalo, nyní se však ozval zcela jiný orgán a žaludek mi dal jasně najevo, že dnes už má padla. Já byl však odhodlaný udělat na Dášu dojem a nenechat se přepít o hlavu menším Jirkou, kterému se v koutkách úst tvořila pěna, a vypadal, že zachvácen vzteklinou hledá kořist.

Silou vůle jsem dopil svůj díl sebezničení do dna, stejně tak Jirka, Dáša statečně upila necelou půlku. Všichni tři jsme se na sebe podívali a naše pohledy se stočili ke dveřím. Mě a Dáše relativně rychle došlo, že záchody jsou na chodbě, kam aktuálně máme kvůli zamčeným dveřím zapovězeno jít, a tak jsme hořkost putující krkem vzhůru polykali a snažili se zhluboka dýchat. Jirka ovšem nedospěl ke stejnému zjištění a vrhl se ke dveřím, udělal dva krásné oblouky a v plné rychlosti narazil do dveří. Skácel se k zemi jako špalek a rukou beznadějně svíral kliku od dveří, která se mu schovávala v dlani na zemi. Následné kovové cinknutí znamenalo, že ani klika na druhé straně nechtěla zůstat na místě svého trvalého bydliště.

Jirka, který byl ochromen jen malou chvíli, se pomalu zvedal jako typický nemrtvý, trhaně a nesouvisle. V ruce měl stále kliku, tu si se zájmem prohlížel a napadlo mě, že přemýšlí, co to je vlastně za předmět a proč ho má v ruce, možná i nad tím, co je jeho ruka a jestli je skutečně jeho. Pak se podíval na nás a jeho výraz dokonal přerod v zákeřného žraloka, který musí upokojit svou potřebu.

Vyskočil na stůl u okna, u něhož jsme seděli já i Dáša a snažili se vhánět do plic čerstvý vzduch z venku, ten v místnosti byl už značně obohacen o výpary z rozlitého pití. Jiří expresivně odhodil kliku z ruky a druhou si otevřel poklopec, vyndal přirození a začal močit. Žlutý proud letěl oknem ven, bohužel se Jirka zamotal a začal tekutinou kreslit chaotické obrazce ve vzduchu. Když přejížděl přes mříže, většina se od nich začala odrážet, skapávat na stůl i parapet a jeho munice začala ohrožovat také mě
a Dagmaru. Dovolili jsme si ho na to upozornit.

„Jiří, ty vole, chčiješ na nás!“

On, jakoby si poprvé všiml naší přítomnosti, se otočil směrem k nám, naneštěstí stále pevně svíral své pokleslé mužství a proud neustával. Oba jsme uskočili a vyhnuli se zásahu jen o malý kousek, stůl ani podlaha podobné štěstí neměly. Dáša si vylezla na mou postel a snažila se splynout se zdí, já jsem jednal podobně.

Když se Jiřímu povedlo dokončit močení, slezl ze stolu dolů, zapnul si kalhoty a posadil na svou postel jako by se nic nestalo. Já se sesunul na svou matraci a ležíce se snažil udržet obsah žaludku na místě, kde nikoho nepohorší. Dáša stále splývala se zdí, ale začala se štěkavě smát. Ten atypický zvuk začal kopat do mého břicha a probudil z letargie i Jiřího, který zřejmě čelil stejnému problému jako já.

Uslyšeli jsme dávivý zvuk tak typický pro přicházející zvracení. Jirka se v panice rozhlédl po místnosti a hledal ideální cíl. Pokud by byl více střízlivý, všiml by si v pravém rohu vedle dveří kýblu s hadrem a opřeným koštětem. Bohužel zaúřadoval Absint a on si za nádobu pro své důkazy o podnapilosti nezletilých vybral koš nalevo. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby nešlo o starý socialistický koš pletený z umělohmotných vláken, tedy děravý jako prase, navíc bez pytle na odpadky, který naše parta dobrodruhů raději odnesla pryč.

Přitáhl si koš k posteli a v sedě ho začal plnit. Zvuky, které vydával, by si nezadaly s křepčením zubrů při kopulaci. Zásadní nedostatek koše se ale ihned projevil. Čím více ho Jiří plnil, tím větší byla nehezká organická kaluž, která se kolem něj tvořila a začala se lepit i na jeho ponožky. Ale jak to jednou přijde, už to nejde zastavit a musím uznat, že množství tekutin, které Jiřího v doprovodu hororové kakofonie zvuků opouštělo, by bylo v jistých kruzích hodno obdivu.

Uslyšel jsem zaťukání, ale nevěnoval mu pozornost, měl jsem dost práce s vlastními tekutinami a jejich udržením. Ale následné silné zabušení na dveře předznamenalo problém.

„Ondřeji, otevřete dveře!“

„Kurva, to je Kašpárek“, zakřičela Dagmar, aniž by si uvědomila, že on stojí hned za dveřmi a slyší všechno, včetně Jirkova naříkání.

„Okamžitě otevřete, máte na to deset vteřin.“

„My ale ne… nemáme klíče, pa… pane vychovateli“, vykoktal jsem.

„Nechte těch žertů a koukejte ty dveře otevřít!“

Pak se ozvaly nějaké hlasy a Kašpar odkráčel kamsi do zadní části chodby. Tušil jsem, že to nedopadne dobře a napadlo mě vyházet flašky a zbylé prázdné krabice od vína z okna ven, ale nebyl jsem schopný se zvednout ani pohnout. Dáša se v panice začala opět třaskavě smát. Jirka však byl opět v jiném světě, zřejmě se zcela vyprázdnil a v drobném okamžiku, kdy lépe zaostřil očima, spatřil onen pravý roh místnosti s kýblem, hadrem a koštětem.

Dodnes nevím, jaké pohnutí mysli ho dovedlo k tomu, co následně udělal. Mohu pouze spekulovat, že objevení kýblu vyvolalo v jeho podnapilém podvědomí nutkání vykřičet do světa, že tohle prozřetelnost podělala, zatajila mu přítomnost kýblu a nabídla koš, díky kterému má nyní nablito v ponožkách a kolem celé své postele. Asi se chtěl svému údělu pomstít, nevím, ale zvedl se a pevným krokem došel do rohu, rukou pevně sevřel koště, skoro jako rytíř dřímající jílec svého vznešeného meče. Vrátil se ke své posteli zanechávajíce za sebou vlhké stopy. Koště zarazil do proutěného koše, který dle následného zjištění, obsahoval stále dost nevyteklé substance značky Jiří a k mému nemilému překvapení s ním začal točit kolem celé místnosti.

Z této atypické centrifugy začaly skrze díry v koši stříkat krůpěje viskózní hmoty a ulpívat na vybavení celého pokoje včetně stěn a stropu. Lustr zavěšený uprostřed místnosti se stal jeho grandiózním vyvrcholením zvratkové pomsty a zároveň terčem.

Náraz koše o lustr se dal připodobnit k velkému třesku, sklo sice vydrželo, ale obsah koše po nárazu explodoval všemi směry a nejvíce ho putovalo na strop. Díky skupenství, které obyčejně tyto tekutiny mívají, se na stropě většina zachytila a jen pomalu skapávala dolů. Na malý okamžik jsem si připadal jako v krápníkové jeskyni, tuto vcelku hezkou představu hned vystřídalo znechucení a příslovečný kufr se nyní zvedl mě. Svůj díl hanby jsem plivl na lino pod postel a už nebyl schopen ničeho, natož pochopení Jirkova činu.

Jen jako z dálky jsem vnímal rozpravu, která se v ten stejný okamžik odehrála za dveřmi.

„Adame, ty jsi úplně na šrot!“

„Pane vychovateli, to sice, škyt, ano, ale zasejc tak moc úplně asi ne.“

„Adame, tohle si vyřídíme později, koukej ty dveře otevřít. Hned!“

„Jistě, jistě, jen.. jenom asi, víte, nemám klíče.“

„Koukej ty dveře otevřít, už mi dochází trpělivost.“

„Jistě, jistě, už… s dovolením…“

Adam, to hovado mé klíče, jediné, které jsme měli k dispozici, někde ztratil. Jeho svižná mysl však dostala nápad, jak otevřít. Vzpomněl si, že dělal ragby, což jeho jizvy na těle budou stále připomínat, a rozhodl se pro násilné vniknutí. Vychovatel nestihl včas zareagovat a Adam se vší silou rozběhl a narazil do dveří. Jeho metrák váhy udělal své, dveře povolily, bohužel se nechtěly vzdát objetí s futry a Adam je vyrazil včetně dveří ze stěny.

Následná scéna byla jako v nějaké nevkusné artové scéně filmu Larse von Triera. Ve dveřích stál vychovatel Kašpar, nevěřícně zíral skrze obláček prachu z vylomené zdi na spoušť před sebou. Dveře stále pevně ukotvené ve futrech ležely na podlaze, kolem kousky rozbité omítky a cihel, na nich ležel Adam s nechápavým výrazem a snažil se zorientovat v pokoji, který skoro nepoznával. Uprostřed místnosti stál Jiří s tváří bílého žraloka při lovu, v ruce dřímal koště s naraženým košem, ze kterého stále pomalu odkapávaly zvratky. Já ležel na posteli a se svou hromádkou neštěstí na podlaze jsem byl jako telegrafním drátem spojen dlouhou táhlou slinou, která mi končila v koutku úst. Dáša na posteli uhýbala před bombardováním zvratků ze stropu. Na pomočeném stole ležely povalené sklenice, prázdné láhve a na zemi zmačkané krabičáky. Všude byl odér blitek spojený s alkoholovým oparem a vzduch byl těžší než aktuální tíha mojí viny. Vše doprovázené všudypřítomným zvukem kap, kap, kap.

Do této spouště vstoupil vychovatel jako Alenka do říše divů, pomalu kráčel k mé posteli, pohlédl na mě a rozčílení vystřídalo absolutní vytržení z reality. Nejspíš si připadal jako Neil Armstrong při prvním kroku na měsíci, plný obav, očekávání
a naprosto nepřipravený na náhlou smršť pocitů. Jen tiše pronesl:

„Ondro, co se tady stalo?“

Rád bych mu odpověděl, ale právě když jsem se chystal otevřít pusu a zjemnit následky milým slovem a přiznáním, nakoplo mě to a já mu poblil kompletně celé nohy včetně chodidel v jeho zdravotních pantoflích. Udělal dva rychlé kroky zpět, bylo pozdě, začvachtalo to a on se vrátil do stavu nepříčetnosti. Chvíli na nás něco křičel, což přilákalo další obyvatele chlapeckého patra, kteří se přišli podívat na to, co ti prváci provedli. Nutno dodat, že jsme pak mnoho dní dostávali gratulace a pochvaly i od starých mazáků, kteří věru něco sami zažili a pamatovali. Mě osobně dotáhl Kašpárek oblečeného do sprchy, pustil na mě studenou vodu a nechal tak, dokud jsem se nedostal z nejhoršího, za což jsem mu byl vděčný.

Zbytek dne proběhl ve znamení úklidu, zvracení, větraní a praní a zase zvracení. Večer se na pokoji stále nedalo moc dýchat, ale byl to náš trest a vykoupení zároveň. Také jsme museli přislíbit, že futra včetně dveří vrátíme na místo a opravu zaplatíme ze svého. Výměnou za to se tento kázeňský přestupek nedostal ven ani do školy, za což jsem stále Kašpárkovi vděčný. Myslím, že nakonec byl i on rád, že jsme si přivodili jen relativně lehkou otravu a nestalo se nic horšího. Každopádně tato naše Absintová eskapáda se s námi nesla po celou dobu našeho studia a pobytu.

No, a pak přišlo ráno. Adam i Jikra záhadně své klíče našli, ale moje byly kdovíkde. Ne že by s dírou do pokoje a vyraženými dveřmi byly potřeba, ale měl jsem

na nich i klíče od domu a jiné důležitosti. Po těch by se mi velmi stýskalo nebýt toho, že když jsem procházel chodbou ráno na snídani, zlostně jsem nakopl společnou popelnici a s překvapením zaslechl cinkání klíčů.

Popelnice byla plná mement z předešlého večera, a tak její prohledávání nebylo moc příjemné, ale heuréka, klíče jsem našel. Opláchl je, umyl si ruce a domů pak jel beze ztrát.

Internát byl pro mě a mého stále nejlepšího přítele Adama z Prahy, který mi byl mimochodem za svědka, velmi plodnou etapou života a místem, kde se děly věru památné věci. Rád vzpomínám.