Pokud máte to štěstí a disponujete potomkem, který sotva položen do kočárku či postýlky usíná, blahopřeji. O vás a pravděpodobně ani pro vás tohle čtení nebude. Píšu to pro sebe a další rodiče, kteří vědí, co je to bodavý křik, nevyspalost, zničená záda z houpání na míči a nedostatek času na delší než minutový sex.
Mám to štěstí, ano beru to opravdu pozitivně, že má druhorozená dcera by během několika vteřin dokázala odpálit do vesmíru ušní bubínky celé Národní opery včetně osvětlovačů a kulisáka. Nedělá to naschvál, to vědět, už mě vezou, ale jen je prostě zlatíčko poněkud hlasitější. Tento zvláštní živel v jejím hrdle začíná vždy nabírat na síle při únavě, jako signální houkání sirén před leteckým náletem, rozumějte spánkem.
Dnes jsem byl určen jako vozič, tedy ten, kdo naloží děcko do kočárku a pokusí se odvézt řvoucí megafon co nejdále od klidu domova, případný spánek je až bonusový přídavek.
Mise zahájena, zavírám vchodové dveře a dcera ještě neprokoukla ten úkladný únos a vcelku sympaticky štěbetá s prstíkem v ústech. Oběd je za dveřmi, volím tedy kratší, osvědčenou trasu, kde není nouze o různé druhy terénu a několik dramatických převýšení. Naivně předpokládám, že tady mi usne hned.
Jakmile jsem ujel několik prvních metrů, začala ofenzíva z oblasti vnitřního prostoru kočárku, kde se náhle štěbetající princezna metamorfovala v nekompromisního nepřítele, který naplno využívá Dopplerova jevu kýváním hlavy ze strany na stranu. Musím zahájit vlastní protiofenzívu.
Horečnatě vedu čtyřkolové nadělení na úsek, který jsem pojmenoval po Kingovsku „Mrtvá zóna“. Asi patnáct metrů dlouhá cesta z kočičích hlav, které mají lepší časy již za sebou a některé jejich části jsou již na zahrádkách okolních domků nebo ve výlohách kapitalistických nadnárodních řetězců. Bývá zvykem, že v této „Mrtvé zóně“ nepřítelův útok ztrácí na síle a výkonosti a vzápětí usíná. Dnes mě však čekalo zápolení o řád náročnější. Sotva jsem na vteřinku úlevně zastavil a pokusil se vychutnat si okamžik ticha, křik vypukl s ještě větší kadencí a kočičí hlavy neměli již žádného efektu.
Tonoucí se stébla chytá a tak se mi v mysli, která začínala být obklopena začínající panikou, rodí nouzový plán. Kurz měním o několik stupňů na levobok a mířím k „Oblasti 51“, rovné písčité ploše o délce dostatečné velké pro důrazné manévrování, to by mohlo zabrat. Drobná zrnka písku odlétají od na správný tlak nafouknutých gum kočárku a vyluzují uklidňující šumivý zvuk, který slibuje brzké zklidnění potomka.
Sliby – chyby. Ani ten písek nezabírá, a třebaže se cítím být v manipulaci s kočárkem jako pilot formule jedna ve svém monopostu, jasně že jako Michael Schumacher, ani mé řidičské umění nenachází skulinu v barikádách řevu.
Poslední možnost. Ujíždím zvýšenou krokovou rychlostí dobrých pět set metrů ke krásnému výmolu v silnici, kterému prozaicky přezdívám „Ničitel řevu“. Tato více jak deset centimetrů hluboká a čtyři metry dlouhá díra v asfaltové cestě spolehlivě zahubí každý jekot, pláč, či křik.
Trik je v tom najet plnou rychlostí do díry, aby kočárek řádně nadskočil a dítě přišlo do lehkého šoku, následně nasadit překvapený výraz, který má skrýt temné úmysly a vzbudit alespoň chvilkovou důvěru mezi rodičem a potomkem. Důvod je nasnadě, musíte totiž kočárkem rychle projet dírou zpět a tím šok umocnit.
Následně hrajete s již utlumenou ratolestí šarádu na téma „Nedaří se mi z té díry vyjet“. To nejen kvůli děcku, ale především kvůli kolemjdoucím, kteří nešetří výrazy zděšení nad tím, jak trhaně a neobratně vedete svůj povoz tou jedinou proláklinou v jinak poměrně sjízdném okolním povrchu silnice. Co na to říct, srát na ně, když jde o život, že jo. A tak vedete svůj úděl skrz „Ničitele řevu“ dál, nedbaje nebezpečí protržení duše u koleček. Výsledkem je však vždy úspěšná asimilace hlasitých projevů a následný hluboký spánek nemluvněte (stále nechápu, kdo vymyslel pojem nemluvně, když se jedná o jedno z nejhlasitějších stvoření na zemi).
„Doprdele!“ Omluvte tento výraz nouze a strachu, ale ta díra byla „doprdele“ opravená a po mém „Ničiteli řevu“ nebylo ani památky. Neúspěšně jsem hledal stopy kráteru v silnici, marně jsem klacíkem rýpal do čerstvého asfaltu s nadějí, že ho snad odstraním a nechám znovu vyniknout tomu pokladu, který byl nyní schován kdesi pod novým povrchem. Zatlačil jsem slzu, pohlédl do Mordoru uvnitř kočárku a pochopil, že musím jít hledat novou díru zaslíbenou.
Toto je malé memento těm, kteří se zasazují o rychlou opravu veškerých výmolů a děr. Myslete občas i na nás, kteří tyto tmavé rýhy a území štěrku uctívají coby pohanské bohy a nebuďte příliš horlivý ve svém jistě bohabojném počínání.
Na památku „Ničitele řevu“.
Ondřej Musil píše... 