Dětská postýlka a víření myšlenek

Když balíte dárek a dáváte pozor, aby se vám nezkroutila izolepa nebo nepotrhal balící papír, který se nějak moc láme, určitě u toho často na něco myslíte. Pravděpodobně na to, jakou radost to dotyčnému udělá. Bude se mu váš dar líbit? Ocení to? Bude ho používat?

Podobné myšlenky má člověk asi nevyhnutelně u všeho, co připravuje. U pečení dortu na oslavu partnera, šití karnevalových převleků pro prťata, u výběru správného oblečení na akci nebo první rande.

No a já bych se s vámi rád podělil o mé myšlenky, které mi pluly hlavou, když jsem dnes již podruhé v životě sestavoval dětskou postýlku.

 

S mojí úžasnou ženou jsme byli absolutně pevně rozhodnuti, že po narození naší dcery Rozálky již nikdy, opravdu nikdy, nebudeme chtít další děti. Nejsme ten typ lidí, kteří se rozzáří, když vidí kapat sliny z dětské tlamičky, ani nejsme bůhví jak naladěni na žvatlání, šišlání a další nutnosti, které při kontaktu s batolícími se tvory každý dělá. Výjimkou je jen naše dcera, ovšem.

Chtěli jsme veškerou svou pozornost a péči věnovat jen jí. Otázky na druhého potomka jsme s přehledem přehlíželi a vyhostili z našich ušních vstupů. Čelili jsme vnějším vlivům tak dlouho, dokud to nepřišlo z toho nejneočekávanějšího místa. Prostě přímo z nás.

Když to bylo vysloveno poprvé, a přiznám se, už nevím jestli jsem to byl já nebo má žena, znělo to jako šílený nápad. Ale ten typ nápadu, který je šílený jen na začátku a čím déle vám řádí v podvědomí, tím se zdá rozumnější. Podobné nápady mají asi sebevrazi nebo lidé, kteří si chtějí nechat vytetovat jméno svého partnera hned po prvních pár měsících chození. Nakonec to vyklíčilo a rozhodnutí padlo. Upečeme druhého sviště. Bude sranda a až tady jednou nebudeme, budou mít jeden druhého.

Na rovinu, pro mě to rozhodnutí nebylo zdaleka tak těžké jako pro moji ženu. Řeči o tom, že by chlapy chtěli mít také možnost přivést na svět nový život jako ženy, jsou blbost. Fakt. Chlap, který tohle tvrdí, kecá nebo je sadistický magor a stejně kecá. Já jsem rozhodně vděčný za to, že můžu čůrat ve stoje a další věci z toho plynoucí.

Proto chovám nekonečný obdiv a respekt k mé manželce, matce a dalším ženám, které si porodem prošli. O to víc, když se pro něj dobrovolně rozhodli podruhé, nebo dokonce potřetí. Jestli to dělají vícekrát, už to zřejmě funguje jako stavba tunelu – po těžkých začátcích to pak jen sviští. Nevím. Musím ovšem podotknout, že porod nedělá z žen chápavější nebo laskavější bytosti. Jsou to ty stejné ženy jako před ním. Takže pokud znáte nějakou protivnou a hloupou fúrii, je pravděpodobné, že porod s tím nic neudělá.

Není podstatné vykládat o  čekání na těhotenství a jeho následném průběhu. Každý zná nebo pozná. Prostě miluju svou ženu! Nechápu jak to dala, dává a je stále sama sebou, i když si tak často možná nepřipadá. Stačí říct jen to, že čekáme druhou holčičku a ne, fakt nebudeme zkoušet do třetice kluka. Nikdy!

Dnes jsem tedy sestavoval postýlku pro naší druhou dceru, která by se měla narodit koncem března. Zprvu jsem sumarizoval etapy, které k tomu momentu vedli. Pak jsem se ptal sám sebe, jestli jsem to takhle chtěl odjakživa. Nevím. Ale určitě to takhle chci teď a to je podstatné. Ono je s mou ženou všechno jasnější. Víc si věřím, sem si sám sebou víc jistý. Mám se vždy na koho obrátit. A ne, nestojí mi za zády a nediktuje mi. Vážně.

Pak jsem si říkal, co člověk asi obětuje, aby mohl vychovávat dvě děti. Spánek, sex, klid na záchodě, nezávazné cestování, hospodu, energii, vlastní porci jídla? V klidu, na to stačí jen jedno dítě. S druhým toho bude asi ještě méně.

Co výhled do budoucna, až nám holky zrujnují rodinný rozpočet tím, že budou minimálně dvě svatby? Útrata za tampóny, makeup, oblečení? Až nás seznámí s partnery, nedej bůh stejnými jelity jako jsem byl já? Nebo třeba partnerkami, abychom si to opravdu užili? Až budou mít první sex? Nevíte, kde se prodávají pásy cudnosti? Samé super pozitivní vyhlídky.

Co jejich vztah k nám? V kolika náš pošlou někam? Kdy se dozvím, že jsem trapnej nebo že tomu bych nerozuměl? Kdy se odstěhují? Dají mě do domova důchodců? Bude pro mě snadnější si na záchodě sedat, než poslouchat neustálé napomínaní? Bude je zajímat co si myslím a co bych jim poradil? Budu si s nimi rozumět?

Tohle všechno se mi honilo hlavou. Jenže ono se to má s dětmi tak, že stačí vteřina pohledu do jejich očí nebo slyšet jejich smích a víte, že musíte. Že chcete, i když nechcete. Že naplněný život se odráží pouze v očích vašich dětí. Že vás ta láska trhá na kusy. Že už se budete do smrti bát, aby se jim nic nestalo. Že už nic není jako dřív. Že to prostě cítíte do morku kosti, ten pocit života.

Ono se to těžko chápe komukoliv, kdo děti nemá. Někoho naplňuje cestování, seberealizace, kariéra, chlast, hudba, posedávání s přáteli. A je to v pořádku. Ale po tom, co jsem byl jedním z těch lidí a nyní již jedno dítě mám a druhé je na cestě, mohu s absolutní jistotou prohlásit, že smysl života vidím v dětech. To ostatní nám život dělá hezčí nebo horší. Můžeme se věnovat, čemukoliv chceme. Dělat co chceme. A to, i když máme děti.

Ale podstatou našeho bytí, je po sobě zanechat stopu. A tím nemyslím stopu v hlíně nebo v učebnicích. Tím myslím, dát další život. A je to boj. Může to být fakt masakr a nemusí to vyjít vždy tak růžově. Člověk není nesmrtelný, ale když vytvoří sám ze sebe nový život, má k tomu nejblíž, jak jen to jde.

Tohle se mi během několika minut u skládání dětské postýlky prohnalo hlavou. Jestli jste dočetli až sem, tak vám to asi připadá jako až moc brutální agitace za plození dětí.

 

Ale sakra lidi, vždyť jsem skládal dětskou postýlku.